Trochu historie & povídání

    Někdy to už je holt tak, že rozhodnutí, jejichž motivy nelze zdůvodnit a následky předem odhadnout, bývají nejlepší. Do této kategorie patří volba jména téhle kapely.
Jen několik zasvěcených zná podobu jeho původního nositele, jímž byl nemytý, lehce retardovaný divous, podle posledních zpráv dnes žijící kdesi v lesích, obrostlý chorošem a zcela bez kontaktů s lidskou havětí. Kdyby zakládající členové přemýšleli o názvu poněkud později tak, aby korespondoval s jejich již existující muzikou, možná by vznikl nějaký překonstruovaný paskvil, protože výstižně a krátce pojmenovat dost zvláštní filosoficko-estetické vnímání světa vyjádřené jakoby samovolně vznikající hudbou by jim přišlo skoro nemožné.
Podobnými myšlenkami se zjevně netrápili „vynálezci“ nablblostí, jako jsou například Visací zámek, nebo dokonce Vypsaná fixa. Nutno však dodat, že k celkem nicneříkajícímu pojmenování Hokr, či spíše jeho ideovému propojení určitých vlastností jeho majitele a budoucího hudebního projevu tohoto seskupení, dopomohla náhoda a chápali ho jenom nejbližší spřízněnci této partičky vzniknuvší na konci sedmdesátých let minulého století. Zkrátka symbolizovalo dobrovolný a přirozený krok do pootevřených otlučených dveří vedoucích na tmou zahalené točité schodiště ústící kdesi hluboko pod povrchem do loučemi ozářené jeskyně, kde čekalo blíže neurčené, rozhodně však menší než malé množství lidí, aby se všichni shodli na tom, že žít mezi normálními lidmi jim pije krev asi tak zhruba stejně. Co mají společného ti exoti, jimž se snaží hrát do noty Hokr, dá se vyjádřit zmínkou o vždyprobíhajícím dělení populace na skupiny podle hudby, kterou nejraději poslouchají. Obdivovatelů kytarových masakrů ve dvoučtvrtečním taktu s důrazem na druhou dobu, donekonečna omílaného bluesového rytmu, z něhož není úniku, či dokonce popových aranží složitými asi jako slabikář jsou mraky, zatímco člověka, který si vychutnává podivně mlžnou atmosféru jedničky Zeppelínů nebo chčije olej z největších Zappových příšerností, které je třeba pustit si desetkrát, aby je bylo možné pochopit, je nutné hledat lupou. Právě z tohoto těsta kynuvšího kvasem nápadité muziky hlavně sedmdesátých let je uplácána většina hráčů, kteří Hokrem prošli od jeho počátků až do současnosti, i jeho posluchačů s podobným chemickým kódem látek obsažených v genech nebo kde. Po několikerých běžných personálních rošádách byl Hokr v roce 1999 fyzicky pohřbenhokr parte , ale jeho duch se zase vynořil o pět let později v seskupení Poco Loco. Trochu se, chudák, celkem pochopitelně motal a netrefil se již přesně na touž cestu, na níž před lety padl, což souviselo i s krizí jeho identity vyvolanou tím podivným novým jménem, jemuž, jak známo, přikládají senzitivní jedinci význam, ačkoli je to jenom shluk hlásek. Teď se tedy vrací do plného života s původním názvem, snad obohacen poznatky z různých zákoutí, jimiž bloudil jako bytost astrální.

Přehled muzikantů, kteří prošli kapelou:

Pavel Čermák: zk*) klávesy, zpěv; 1979 - 1999; 2004 PL**) - dosud
Vladimír Liška: zk*)zpěv; 1980-1984; 2004 PL**) - dosud
Richard Slach: saxofon, kytara, flétna; 1983-1986; 2004 PL**) - dosud
Honza Škopek: baskytara; duben 2010 PL**) - dosud
Franta Jakeš: bicí; ....???; 2004 PL**) - dosud
Petr Čermák: zk*) bicí; 1979 - červenec 1985
Vít Novák/Rosnecký: zk*)baskytara; 1979-1982; 2004 PL**)- duben 2010
Petr Hrkal: zk*) baskytara; 1979-1999
Vojta Havel: cello; 1982
Standa Žemlička: housle; 1982
Ladislav Jakl: zpěv, bicí, kytara; 1984-1999
Zdeněk Cimmerman: bicí
Michal Klamo: zpěv
Jiří Bílý: zpěv a Zdeněk Bílý:
Vlado Kaňuk: kytara, flétna
Ivan Michal: bicí
a další muzikanti ...
( bude doplněno až se to dá všechno do kupy..strpeničko!:o )

*) zakladatel kapely
**) Poco Loco